19. století

1831 – Cyril Kampelík se snažil v době pronikání vlivů českého národního obrození na Moravu získat j. Kollára proti neslovanské diktatuře Čechův, namířené proti Moravanům a Slovákům (Listy 1821, 1832).                                                                                     Lubomír E. Havlík, Moravské letopisy, s. 141.

1836 – Poněvadž v českém ceremoniálu korunovace Ferdinanda V. na krále Čech (IV.) nebylo o přítomnosti deputace Moravského markrabství ani zmínky, moravští stavové si stěžovali u dvorské kanceláře, že tímto postupem je ohrožena jejich nezávislost od stavů Království Čech a tím i všechna práva a výsady Moravského markrabství. Porušovala se tak ustanovení moravského zemského zřízení, které se v podstatných věcech lišilo od českého. Žádali, aby zástupcům Moravského markrabství bylo v ceremoniálu určeno místo a pořádek holdování. Zdá se, jako by česká reprezentace už potřetí (předtím 1790, 1792) učinila pokus, vyčlenit Moravské markrabství z Koruny Českého království, kterou si ztotožnila se samotným Českým královstvím. Moravané tu však projevili více zájmu na udržení Koruny než sami Čechové. Nejvyšší hofmistr se nicméně v přípisech moravskému zemskému hejtmanovi a moravskému zemskému výboru omluvil a podle vyslovených požadavků dodatečně upravil ceremoniál.                                                      Moravské letopisy, s. 142 – 143.

1840 – A. V. Šembera, profesor českého jazyka na stavovské akademii v Olomouci psal Ant. Bočkovi o různicích mezi Moravany a Čechy a zdůraznil potřebu jednat na Moravě samostatně a nezávisle od diktatury pražské.                                                         Moravské letopisy, s. 144.

1848 – Na schůzi pražské inteligence a měšťanů ve Svatováclavských lázních… V petici k císaři určoval pražský výbor též postavení Moravy… Petice vznikla bez vědomí Moravanů a zemského sněmu Moravského markrabství (taktéž bez vědomí zemského sněmu Českého království) a ve svých důsledcích výrazně polarizovala nejen poměr mezi Čechami a Moravou, ale též mezi slovanskými Čechy a Moravany na jedné straně a Čechy a Moravany německého jazyka na straně druhé.

„Hlas z Moravy do Čech“ poukazoval zase, že návrh tento se stal dříve, než se státi měl. Kdo si chce zasnoubiti nevěstu, musí napřed hledět, aby se jí zalíbil. A má-li sňatek šťastný býti, musí o to dbáti, aby ho ze všech stran poznala a on ji. To však nemůže se říci o Češích a Moravanech… Čechové se dopustili chyby, když se se svou žádostí neobrátili napřed k Moravanům a hleděli dosíci sjednocení přímým jednáním s císařem. Uplyne asi více let než Moravané Čechy poznají a s důvěrou se k nim přiblíží (Týdeník).

Dr. Alois Pražák prohlásil za Moravský klub poslanců (moravské, resp. české obcovací řeči) v Moravském zemském sněmu k akci pražského Národního výboru, že legálním orgánem Čech není tento výbor, ale zemský sněm Českého království. Morava může spatřovat v požadavku petice bez jejího vědomí útok na svou integritu. Čechy chystaný svazek zemí Koruny české se společným ministerstvem označil dr. Pražák za separatismus, trestuhodný v době konsolidace konstituční monarchie. Vyslovil se proti sjednocení Čech a Moravy společným sněmem a uváděl, že Morava byla od pádu Velkomoravské říše vždy samostatná. Poukazoval, že Morava je sice na Čechách nezávislá i v současnosti, avšak mezi Moravou a Čechami trvá těsný svazek vzhledem ke stejné (scil. slovanské) národnosti, ke stejnému panovníkovi, ale přesto pro sloučení obou zemí vysloviti se nelze.                                                                                           Důsledkem všeho bylo jednání zemského sněmu Moravského markrabství, který schválil ústavní zákon: Markrabství moravské jest země samostatná, toliko s konstitučním císařstvím Rakouským, a to organicky spojená.                                                V adrese zemského sněmu Moravského markrabství císaři Ferdinandovi V., králi Uher a Čech a markrabímu Moravy, Moravský zemský sněm zaujal stanovisko k petici pražského Národního výboru, pokud šlo o Moravu. V adrese se uvádělo, že Markrabství moravské bylo vždy zemí samostatnou a nezávislou na Čechách, i když zde vždy byl těsný svazek, vzhledem ke stejné (scil. slovanské) národnosti. Spojením s Čechami by byla porušena moravská ústava a samostatnost země. Proti spojení s Čechami hovoří i hmotné zájmy Moravy.

F. M. Klácel si stěžoval, že na Moravě se nesmělo psát, že Čechy a Morava mají společnou Korunu, vůbec o Čechách se nic netrpělo. V „Ozvání moravského lidu“ se psalo: Hájíme národnost svou slovanskou a sice chceme pevně státi při kmenu neroztrženém českomoravském a stavějíce se proti těm, kdož chtěli odlupovat moravský národ od českého. Ale i osobnost svou moravskou hájíme.

Provolání Moravského zemského výboru připomínalo milovanou vlast moravskou a apelovalo na moravské politické vlastenectví. V provolání se uvádělo: Částka obyvatelů pražských od Jeho Císařské Milosti opětně u nás se neptavší, žádala, aby naše vlast moravská a všechny její záležitosti s Čechami spojeny byly, abychom naše vlastní zemské v Brně pozbyli a naše sněmy v Brně přestaly, abychom naše právo v Praze hledali a naše zástupce zemské dílem do Prahy poslali, slovem, abychom místo samostatné nepodrobené země s Čechami v jednu splynuli. Zapomněli ale, že Morava stejností jazyka a národností vždy sice s Čechami bratrsky spojena byla, že jsme my ale jakožto svobodný, od Čech nezávislý národ odvždy své vlastní sněmy a ouřady měli, že Morava tedy nikdy na své staré památnosti a svou samostatnost a svobodu naproti Čechům obětovati nemůže. Morava od Čech nezávislá jedině svazkem přátelství s nimi spojena byla. Nemálo ale lidí jest, kteří k dosažení svého účelu i prostředku lži a utrhání užívají, které by každý poctivý člověk v ošklivosti měl. Tito lidu moravskému praví, že by jen spojení s Čechami svou slovanskou národnost bez překážky rozšiřován a síliti mohl. Máme tedy za svou povinnost veškerém moravský lid na to pozorná učiniti,…    Moravské letopisy, s. 145 – 150.

Karel Havlíček Borovský dne 3. května 1848: Proti Čechům rozšiřuje se zde systematicky zášť a kyselost, a to všeli­kým dovoleným i nedovoleným, motorným i nemotorným způsobem. Proto prý Čechové chtějí spojení s Moravou, aby se z bohatství moravského co hladovci najedli; o Praze nemluví se zde jinak, než jako bychom tam na všední den i ve svá­tek německé maso jedli a krev Němců pili; nejinak než jako Turci a Mamelukové nakládáme s Němci, těmi ‘ubohý­mi’‚ podrobenci svými! Proto jsme chtěli spojiti se s Moravou, abychom všechny ouřady jen do Prahy a do Čech dostali a tak se na moravské outraty vyživili! Atd. atd. Škoda péra dále popisovat.

Pražský posel, srpen 1848: Představitelé Moravy nechtějí o politickém spojení s Čechami ani slyšet, nechtějí už ani českou barvu na Moravě vidět a přijali žlutočervenou. Nejdivnější na tom je, že tato nová móda v národních barvách, kterou se chce Morava mermomocí osamostatnit, pochází od Čecha, profesora Šembery, který věc nalezl ve starých kni­hách. Páni stavové i všichni nestavové si myslí, že Čechy jsou hladová, po kořisti slídící saně, která by Moravu pohltila. Začali proto Aleluja zpívat, že našli něco, čím se budou ihned na první pohled od Čechů rozeznávat. Povýšili tak barvu stavovskou za barvu národní a zástupce národa — národní garda, zaplesala s nimi. Nalezla prostředek, kterým se navěky věků od Čechů oddělí.

Ti páni v Praze mají ten plán, že musí dřív každého ožebračit, o postavení i chlebíček připravit a pak si jsou jisti, že je bude slepě následovat… A jako to dělají s jednotlivci a s jednotlivými stavy, tak by to dělali i s celou zemí Moravskou. Aby se jim, když už by jednou ji měli v pazourech, nemohla vymknout, hleděli by jí pouštět žilou, vycucávat jí krev a udržovat ji malomocnou. Kdo nemá síly, nemůže pomýšlet na odpor. To by očekávalo Moravu, kdyby se poddala Čechám.                                                                     Noviny Morava roč. II/1870,  čís. 17, s. 1.