Raný novověk

r. 1526 – Čechové zvolili Ferdinanda I. za krále Čech bez účasti stavů dalších zemí soustátí Koruny království Čech. Vyvýšili se neprávem nad ostatní země Koruny, ačkoliv byli jen jedním z jejich členů a oznámili Moravanům, že jim volba krále (jako představitele Koruny) nikdá nepřináležela, protože Markrabství moravské jest manství Království českého… Vyjádření české reprezentace záměrně a protiprávně zaměnilo celou Korunu království Čech za Království Čech, zemi Českou, pouze jednoho – i když předního – z členů soustátí Koruny. Podle výnosu krále Jiřího z Poděbrad (1464) nebylo Markrabství moravské považováno nadále za léno krále a Koruny Království Čech a markrabí Moravy byli zbaveni povinnosti skládat přísahy králi Čech. A už vůbec nebylo Markrabství manstvím samotného Českého království. Postup českých stavů tak jen oslabil soudržnost soustátí Koruny.                                                                                    Moravské letopisy, s. 84.

Karel Starší ze Žerotína se prezentoval jako odhodlaný zastánce moravského zemského patriotismu, stal se vášnivým obhájcem zemských svobod a privilegií. V roce 1606 o Češích velmi trpce napsal:„Zdališ oni nejsou, kteří nám svobod našich závidí? Zdališ oni nejsou, kteří nás opanovati a sobě podmaniti obmýšlejí, aby sami hlavou a my ocasem království jejich zůstavali? Neboť jakkoliv se pěkně /stavějí/, jakkoliv lahodná slova od sebe dávají, jakkoliv mocným a upřímným přátelstvím se zavazují, nic není, já je znám a vím, že kdekoliv mohou a příčiny dostanou, všudy námi zadní kouty vymetají.“        Obrana Karla staršího z Žerotína k panu Jiříkovi z Hodic, Chrudim, 1891, s. 25.

1615 – Generální sněm Koruny Českého království jednal v Praze o konfederaci zemí soustátí. Moravané, Slezané a Lužičané projevili značnou nelibost vůči jednání Čechů       a prohlásili, že nejsou nikterak povinni chodit na generální sněmy do Prahy. Moravané upozornili, že už r. 1608 uzavřeli konfederaci na obranu svých svobod a práv s Rakousy   a s Uhrami a (pro trvání konfederace) nemají potřebu jednat o jiné. Záporně se k jednání vyslovili i Slezané a Lužičané, neboť šlo o úzce zaměřené protihabsburské zájmy české reprezentace vedené Matyášem z Thurnu.

1617 – …Moravská stavovská reprezentace pak prohlásila, že sice přijímá Ferdinanda II. Za markrabího Moravy, avšak ne proto, že ho stavové Českého království již za krále přijali, a to bez vědomí Moravanů, ale proto, že byl potomkem královny Anny, jakožto dědičky pravé a přirozené téhož Království a Markrabství.                                                  Moravské letopisy, s. 104.

1618 – Protestantští stavové v Českém království povstali na obranu svobody vyznání v Čechách…

Na zemském sněmu Moravského markrabství v Olomouci žádali poslové českých stavů, aby se Moravané připojili k povstání. Přičiněním Karla st. Ze Žerotína, který poukázal na neblahý ohlas povstání v Evropě a nepokládal za možné, že by povstání v Čechách mělo úspěch, zemský sněm zamítl žádost českých stavů a pro obranu Moravy se rozhodl postavit vojsko (2000 jezdců, 3000 pěších)…                                                         Moravské letopisy, s. 104 – 105.

1619 – Ačkoliv Ferdinand II. Sliboval stavům Českého království, že jim potvrdí všechny svobody, uznají-li ho králem, česká stavovská reprezentace jeho nabídku ignorovala. Stavům vévodství Slezského přislíbila, že jim (na úkor a bez vědomí Moravy) vydá Opavsko, připojí-li se k povstání. Nátlak českých direktorů na Moravské markrabství a Karla st. Ze Žerotína míjel se i pod hrozbou násilného vpádu Čechů na Moravu účinkem.  Moravské letopisy, s. 106.

1620 –  Bitvy na Bílé hoře se zúčastnilo na čtyři tisíce mužů moravského vojska a vedl je Jindřich z Thurnu mladší a Jindřich Šlik. Po zmateném útěku českých vojsk z Bílé hory, byl to jedině tento moravský pluk, který do posledního muže hájil povstání, zosnované protestantskými stavy v Čechách. Král Bedřich (Fridrich Falcký) s předními činiteli země a vojevůdci uprchl z Čech.                                                                                         Moravské letopisy, s. 108.

1637 – Stavové Moravského markrabství… si též stěžovali, že radové české dvorské kanceláře neznají práva a svobody Moravského markrabství a v důsledku toho je protiprávně omezují, a to i v rozporu s Obnoveným zemským zřízením.               Moravské letopisy, s. 112.